České zámky očima cizinky

Pro Čechy jsou zámky samozřejmostí. Pro mě a mé spoluobčany jsou však něcím zvláštním, dalo by se říct i exotickým. Proč? Vysvětlení je jednoduché.

Narodila jsem se na severu Ruska v Archangelsku, ale velkou část svého života jsem strávila v Bělorusku.

V Rusku zámky vůbec nejsou. Celou zemi “evropský” středověký feudalismus obešel. Feudálové v Rusku nežili, takže zámky neměl kdo stavět. Místo toho začala v 18. století ruská aristokacie zakládat paláce.

V Bělorusku se zámky sice stavěly, ale skoro žádné se nezachovaly. Bolševíci zničili veškerou starobylou architekturu, aby z období cara nezbyla ani jediná zmínka (i toto je jeden z mnoha důvodů, proč nesnáším komunisty). To, co nestihli udělat Lenin se Stalinem, dovršili poté fašisté.

Takže v zemích, ve kterých jsem žila do svých dvaceti let, jsem mohla navštívit pouze 6 zámků. Jsou to tyto:

Kosauský zámek

Starý zámek v Grodně

Nový zámek v Grodně

Zámek Mir

Lidský zámek

Piščalauský zámek v Minsku. Dnes hlavní věznice. Častými hosty tady nejsou turisté, ale oponenti Lukašenka

Tímto se částečně vysvětluje velký zmatek v zámecké terminologii, která je v ruštině nedokonalá. Když totiž přijede nějaký Kazach nebo Ukrajinec na zámek Dobříš, bude nejspíš zklamán a určitě z jeho úst uslyšíte: „To ale není zámek! Vždyť je to pouhý palác!“ V ruštině totiž slovo «?????» (“zámek”) popisuje spíše hrad nebo tvrz. Turista proto očekává, že uvidí mohutnou stavbu, jako je třeba Karlštejn.

Přesně tak má vypádat zámek dle představ cizinců:)

Pro obyvatele zemí bývalého Sovětského svazu jsou zámky něčím pohádkovým. Své představy o tomto druhu historické stavby čerpají z pohádky „Tři oříšky pro Popelku“ nebo loga Disneye.

Zámek Míšeň z pohádky "Tři oříšky pro Popelku"

Disney se inspiroval až kyčovitě nádherným zámkem Neuschwanstein

Přibližně podobné stereotypy, že zámky jsou raritou  a pohádkou, jsem měla i já, když jsem přijela do České republiky poprvé. Bylo to v roce 1999.

První šok jsem zažila hned v jednom pražském knihkupectví. Když jsem si prohlížela knihy, zaujala mě ta s názvem „100 nejznámějších českých zámků“. Nemohla jsem tomu uvěřit.. STO?!!! Nejznámějších?? Kolik jich teda bude celkem?

Druhý šok mě potkal, když mě můj známý Čech pozval na návštěvu ke svému kamarádovi. Ten si koupil zámek a bydlel tam. Koupil?! A bydlí? Já jsem si myslela, že zámky můžou patřit jenom státu, který v nich provozuje nudná zaprášená muzea. Alespoň tak to chodilo v Bělorusku.

A na třetí šok jsem si musela počkat půl roku. V roce 1999 mě vyloučili z vysoké školy, protože jsem byla zatčena za účast na demonstraci proti Lukašenkovi. Díky organizaci Člověk v tísni jsem dostala pozvání do České republiky, abych zde studovala český jazyk na Karlově univerzitě. Konkrétně na Ústavu jazykové a odborné přípravy, který se nachází v Poděbradech.

Můj první studijní den mi přinesl velké překvapení – učili jsme se na zámku! Moje nadšení ještě zesílilo, když nám sdělili, že tady kdysi studovali i Václav Havel a Miloš Forman. Proč jsem byla zaskočená? Protože jsem si myslela, že pokud taková škola může být, bude to nějaká elitní drahá, kam se já, obyčejná holka z Běloruska, nikdy nedostanu.

Zámek v Poděbradech

To bylo přesně před 15 lety! A co se od té doby změnilo? Dnes už pro mě české zámky nejsou ničím exotickým. Nestaly se však pro mě ani běžnou samozřejmostí. Staly se totiž smyslem mého života a mým životním stylem.