Jak zavraždili moji rodinu

Pocházím z rodiny Širokových – zakladatelů  velmi známé textilní manufaktury v Moskvě. Jednoho rána celou rodinu včetně osmi dětí, dědečků a babiček vyvedli neznámí lidé na náměstí před naši usedlost a všechny postříleli.

Přežily jen dvě děti, 8letá Naďa a 6letý Voloďa.

V mém blogu o českých zámcích často vidím komentaře:

„Naše zámky by měli zdarma obnovovat bolševíci. To oni nám zruinovali památky“.

Já však s tímto postojem nesouhlasím. I přes to, že komunisty nesnáším.. a za mnohé je viním. Proč?

Dovolte mi povyprávět vám historii své rodiny.

Dynastii Širokových vyvraždili bolševíci v roce 1917. Tehdy byla Velká říjnová revoluce, prostý lid získal moc a právo vraždit bez soudu. Každý, kdo vlastnil manufakturu, usedlost, palác, byl tehdy v ohrožení života.  

Revolucionáři před textilní fabrikou. Možná před tou naší.

O tom, jak celá poprava probíhala, vím od své prababičky. Právě ona byla tou 8letou Naďou, na kterou její již zastřelená a krvácející maminka spadla a přikryla ji svým tělem. Tímto způsobem se zachránil i malý bratr.

„Ležela jsem jako mrtvá až do noci. Bála jsem se hýbat. Doufala jsem, že všichni ostatní také „hrají divadlo“. Ale v noci se ukázalo, že je celá rodina po smrti. Dvě malé děti se najednou ocitly samy v Moskvě. Žádné kočáry, dámy a gentlemani, divadla a koncerty. Kolem chodili jen opilí špinaví revolucionáři,“ - vzpomínala prababička na děsivou událost.

Poprava mnichů z Mgarského kláštera

Naďa s Voloďou se proto raději schovávali. Já, matka dvou předškoláků, nechci raději ani pomyslet na to, jak moje dvě děti běhají po velkoměstě a hledají někoho, komu by mohly důvěřovat. V moskevské džungli...

Moskva, 1909.

Jednoho dne děti přilákal velký oheň. Celá Moskva se najednou stala velkým ohništěm, u kterého slavili vítězství bezdomovci a alkoholici. Kolem ohně se sešla i velká skupina Romů, která se nebohých „bílých dětí“ ujala a několik měsíců pak s nimi cestovala po revolučním Rusku. Babička se naučila romské tance a kartářství, čímž přispívala k obživě celého tábora.

Svůj příběh mi prababička vyprávěla, když už umírala. Bylo mi tehdy 14 let. Psal se rok 1992 a bolševíci již nebyli u moci. Moje rodina se rozhodla, že jsem již dost dospělá na to, abych rodinné tajemství v případě návratu komunismu nikomu neprozradila.

Řeknu vám to narovinu. Nenávidím komunisty. Nikdy Leninovi, Stalinovi,Trockému a dalším neodpustím smrt mých předků a milionů jiných ruských občanů. Zavraždili nejlepší zástupce své země. A ve vraždění pokračovali dalších 70 let.

Osud mé prababičky je matematicky vzato jen 12,5% osudu mého vlastního. Ostatní moji předci také trpěli kvůli komunistům:

• Pradědeček byl popraven kvůli tomu, že jeho bratr bojoval proti bolševikům. Jejich rodiče vlastnili největší statek ve Voroněžské oblasti, což bylo pro komunisty velmi lákavé.
• Babičku (když byla ještě malá holka) s rodinou poslali do Gulagu, protože rodina vlastnila zrcadlo.
• Tu samou babičku potrestali za to, že trvala na tom, aby měla v občanském průkazu uvedenou svou národnost – „Vepka“
• Babičku a dědečka byli vystěhovani za polární kruh do Narjan-Maru, protože byli Židé. A to bylo dávno po skončení  druhé světové války!

Osudy různých lidí se propletly a výsledkem bylo manželství dvou hudebníků. Maminka hrála na housle, tatínek na trombón. Oba dva byli chudí, mladí, se zvláštním pátým řádkem v občance (tatínek tam hrdě psal Žid, maminka si říkala Vepka, ale nikdy jí to do dokumentu neuvedli – Vepsové prý neexistovali). Paradoxem tedy je, že moje maminka až do první třídy nemluvila rusky, ale jen vepsky (což se hodně podobá finštině).

Oba rodiče měli kvůli své národnosti značné problémy. Práci mohli získat jen na odlehlých a neobyvatelných místech Sovětského svazu. Kdyby chtěli odjet na jih, museli by se spokojit s prací dělníka a uklizečky. Proto jsem se narodila v severním ruském Archangelsku v rodině chudých hudebníků.

Takže ještě jednou opakuji. Nesnáším bolševíky.

Bolševíci hrdě pozují před zlikvidovaným kostelem

Nicméně si nemyslím, že bychom měli žádat bolševíky, aby opravovali české zámky – jak to požadují někteří mí čtenáři. V ČR trval socialismus 40 let, od sametové revoluce uběhlo již skoro 30 let. Nemáme proto právo házet všechnu vinu na bolševíky.

Jsme to my, kdo nezachraňuje české památky. To naše generace je vinna v tom, že po pádu komunismu bylo opraveno jen 10% zámků.

Zodpovědnost za svůj osud je to, co nás odlišuje od komunistů. Zodpovědnost za své kulturní bohatství a stav českých památek  je něco, co z nás dělá důstojné lidi. Budeme-li neustále obviňovat fašisty, komunisty a jiné -isty ze svých problémů, ale sami s nimi nebudeme nic dělat, nikdy tyto problémy nevyřešíme. Filozofie vítězů je jiná.